Animace

Animace je základem pro film. Jedná se o vyvolání iluze pohybu postupným zachycením statických obrazů jdoucích za sebou.[1] Každý snímek (frame) vzniká samostatně, dojem pohybu je pak vyvolán rychlým zobrazením řady statických obrazů, které se od sebe nepatrně odlišují, a to díky setrvačnosti lidského oka. Pro zpracování animací jsou důležité dvě normy, které udávají počet obrazů za vteřinu. Jedná se o Evropskou normu PAL(25 obrazů/vteřina) a Americkou normu NTSC – 30 obrazů/vteřina. Slovo animace pochází z latinského slova anima – duše, jedná se tedy o oživování neživých předmětů. Existuje několik druhů animací. Mezi ty nejzákladnější patří kreslená animace, plošková animace, animace poloplastu, loutková animace, pixilace, animace materiálu, digitální (počítačová animace).

Kreslená animace[2]

Jedná se o nejstarší a ještě nedávno nejrozšířenější typ animace. Je velmi náročná na čas i schopnosti animátora. Pohyb se skládá z mnoha částí, které animátor kreslí na papír či fólii. Nejprve si rozkreslí hlavní fáze pohybu, které následně doplňuje jednotlivými mezifázemi. Při práci mu pomáhá tzv. prosvětlovací stůl (průsvitné sklo a lampa), kam připevňuje jednotlivé obrazy. Papíry se prosvítí a on má přehled o jednotlivých nakreslených fázích. Cena je účtována za ustřihanou vteřinu. Je ovlivněna zvoleným počtem obrazů za vteřinu, náročností zpracování a také počtem kreslířů, kteří se na ní podílejí. Zejména kreslená animace je totiž velmi časově náročná a na jejím zpracování se často podílí celý tým kreslířů.